Strach ze špíny - myzofobie

05.05.2009 kategorie: Psychologie

Začínáme nový cyklus psychologie s Mgr.Ondřejem Novákem, klinickým psychologem a psychoterapeutem  působícím v soukromé psychologické praxi na Masarykově ul. v Brně. První povídání bude o fobiích.. Mě například zaujala moderní fobie ze ztráty mobilního signálu - nomofobie nebo fobie z čísla 666 - hexakosioihexekontahexafobie, ale je jich na desítky, více i méně známých. V prvním rozhovoru zkusíme fobie popsat obecně a protože jsme v jarním úklidovém období, tak se více zaměříme na přehnaný úklid spojený se strachem ze špíny, tedy myzofobii.

 

Jak se psychické poruchy jako je fobie rozdělují ?

 

Fobie patří mezi skupinu poruch, kterým říkáme neurotické. Společné pro tuto skupinu poruch je to, že jejich hlavním příznakem je úzkost. Symptomy, kterými se nezvládnutá úzkost projevuje, jsou různé. Někdy se úzkost projeví jako permanentní neurčitý strach z „něčeho", jindy se strach týká konkrétních situací či objektů. Jedna skupina poruch, které se říká obsedantně kompulzivní neuróza (OCD), se zase projevuje nutkavým chováním a myšlením.  Jako určitý povahový rys (např. nadměrný perfekcionismus) ho v mírnější podobě nalezneme i u zdravých lidí v běžné populaci. Člověk s takovou povahou žije podle pravidel, je pečlivý, ulpívá na detailech, musí mít vše správně uspořádané a zorganizované. Svoje chování takový člověk vnímá jako žádoucí, často je na to i hrdý a nevidí v něm problém.

Po přesáhnutí určité meze se takové jednání může projevit v rámci patologie jako porucha. Pak už  takový člověk nejedná tak jak by sám chtěl, ale protože k tomu cítí  nutkání.

Například u myzofobie uklízí nutkavě, protože kdyby neuklízel, prožíval by obrovskou tenzi - úzkost a napětí často spojené s tím, že se nemůže soustředit na nic jiného a dokud to neudělá a nesplní úkol, tak nemá pokoj. Uklízení, dávání věcí na svoje místo, patří mezi nejčastější rituál, který u lidí s touto poruchou nacházíme. Často je toto spojeno se strachem z ohrožení bacily a infekcí a může se projevovat i nadměrnou očistou těla. Takový člověk si pořád myje ruce nebo má potřebu se nepřiměřeně sprchovat a dokud to neudělá, nepociťuje úlevu. Jedním z dalších častých projevů je také nutkavá kontrola. Při odcházení z domu musí tento člověk třeba  zkontrolovat vypnuté spotřebiče, vodu, zda je zamčeno a přesto si při odchodu není jistý, zda vše udělal dobře. Musí se vracet a pořád u něj přetrvává nejistota, zda je vše dobře.

Toto už není osobnostní rys, který se vyskytuje u zdravé populace, člověk to nepřijímá za svoje, obtěžuje ho to, ruší ho to, ale přesto to musí dělat. Hovoříme pak o patologickém jednání, nemoci - obsedantně kompulzivní poruše.

 

Co je fobie ?

 

Fobie je vlastně strach, úzkost, která je ohraničená na jasně definovanou situaci. Máte-li ale strach z pokousání psem, protože nemá košík, tak to není fobie ani úzkost, ale reálný strach z bezprostředního nebezpečí. Když vás něco takto bezprostředně neohrožuje a přesto máte nezvladatelný strach, tak už mluvíme o fobiích. Například známý strach z  pavouků. Je to strach iracionální, který se nezakládá na pravdě, protože čeští malí a nejedovatí pavouci nás prostě nemohou ohrozit.

 

Kde je příčina fobií ?

 

Existuje více teorií a jedna z nich mluví o naučeném strachu. Často je to zážitek z raného dětství, kdy se dítě dostalo do kontaktu s něčím, co vnímá jako velmi ohrožující a zaplaví ho to strachem. Intenzita zážitku je tak obrovská, že pokaždé, když se potká s něčím podobným,  rozvine se u něho tato reakce. Jako příklad uvedu dítě pokousané psem, které si takový zážitek může odnést do života jako fobii ze psů, což je vcelku logické.

 

Může do získání fobie negativně zasáhnout výchova ?

 

Může a zakládá se na tom i další teorie příčiny fobií. Ze začátku dítě nemusí mít úzkost při kontaktu např. s pavoukem, ale přenese se na něj úzkost z rodiče, který se pavouka bojí. Nebo typicky - pištící matka na stole, když po místnosti přeběhne myš. Pro dítě to do té doby mohla být milá myška a od teď je to zvířátko, kterého se má bát. Dítě bezhlavě důvěřuje autoritě, protože zatím není schopno rozlišovat. Spousta učení probíhá na základě  důvěry v matku či otce a dítě to jen převezme. Tak se dá vypěstovat spousta strachů.

Do velkého okruhu strachů a fobií, kde nemusí být příčinou zážitek nebo přenos od rodiče, patří velmi úzkostný člověk, který takovým zvláštním psychickým mechanizmem úzkost přenese na situaci, která je ohraničena. Prostě než by se bál pořád, bude se bát jenom něčeho. U této skupiny lidí se rozvíjí třeba strach ze získání vážné nemoci, strach za smrti, kdy bývají zaplaveni bezdůvodně panikou spojenou s bušením srdce, pocením, závratěmi a kdy si myslí, že umírají. Taková fobie se také často projevuje v situacích, ze které člověk nemůže odejít. Typický je dopravní prostředek. Jede MHD a ví, že může vystoupit až na příští zastávce. Zaplaví ho úzkost a panika, že když se mu udělá zle, tak nemůže vystoupit. Je to zajímavé, protože z logiky věci i kdyby se mu něco stalo, je v tramvaji mnoho lidí, kteří by mu určitě pomohli. Radši jede autem, protože tvrdí, že pokud řídí auto sám, ovládá ho a auto zastaví.

Společným pro všechny tyto úzkosti bývá výrazná potřeba kontroly nad situací, tito lidé nesnáší situace, které nemohou sami ovlivnit.

 

Je schopen takový člověk sám rozeznat, že jeho chování již přesahuje normální mez ?

 

Většinou ano. Uvědomí si to v tom momentě, kdy mu takové chování začne bránit v něčem pro něj důležitém. Třeba u popsané záležitosti s MHD - pokud má auto, tak problém neřeší, když ale musí hromadnou dopravou jezdit a opravdu mu to už začne překážet, tak pak přijde pro odbornou pomoc.

 

A kdy člověk rozezná, že je jenom více čistotný než okolí a kdy je to myzofobie ?

 

Je to hodně závislé na tom, jaké nároky si onen člověk nastaví. Nebudeme se bavit o tom, jak má vypadat standardně čistý byt. V tom má asi každý hranici jinde a záleží na tom, s čím je kdo spokojený.

Typické je, že lidé, kteří mají na sebe velmi vysoké nároky (často převzaté od svých rodičů) se snaží podle nich žít. Přesto, že oni sami o jejich správnosti přesvědčeni tak úplně nejsou. Oni to vše udělají podle naučených pravidel, protože rodič v nich zvnitřněný jim nedovolí udělat to jinak. A dokud není naklizeno, nemají klid.

 

Ale takový člověk nikdy nedospěje ?

 

Ano, oni se prožívají vnitřně jako děti. V tom smyslu, že jsou jakoby v životě sešněrováni pravidly, která neberou za svoje. Někdo jim je vnutil, ne třeba drasticky, ale převzali je. Takto to má být a já jsem hodný a v pořádku, až když mám uklizeno.

 

Jedná se o touhu po ocenění, pochvalu od rodiče ?

 

Hlubinné psychologické školy ( psychoanalýza, psychodynamické směry) vysvětlují tyto poruchy v souvislosti s vývojem kolem druhého až třetího roku života. V tom období jde o vývojový úkol, ve kterém rodič chce, aby se začalo dítě nějakým způsobem chovat, omezovat, regulovat a začíná ho zahrnovat pravidly. Například  - nemůžeš čůrat kdy chceš, ale jen na nočník, musíš uklidit hračky, teď musíš jít spát aj. Dítě si své tělesné impulzy snaží regulovat a zvládnout pravidla sociálně požadovaným způsobem. Dítě tyto příkazy chápe absolutně, nezná míru. Jestli se v tomto období stane, že rodič je příliš přísný, kritický a pravidla nastavuje k věku, schopnostem a potřebám dítěte nepřiměřeně, tak ho může přetížit a může v něm vyvolat celoživotní pocit, že se musí hrozně snažit, aby si lásku rodiče zasloužil. A tak sleduje nastavená pravidla. Neustále se musí kontrolovat, jestli vše dělá dobře a jestli se nevystaví situaci, ve které bude zahanbený, budou na něj křičet a říkat, že ho za to nemají rádi. Oni nejsou svobodní ani v dospělosti, nemohou si říct s určitým nadhledem, že toto pravidlo bylo dobré pro moje rodiče, ale já to takhle mít nechci. Nemají volbu, protože dokud to neudělají, nemají pokoj a prožívají vše s pocitem viny a úzkosti. Psychoanalytická teze říká, že tady je vlastně zdroj celé skupiny neuróz a i mnozí zdraví dospělí lidé toto nemají stále v sobě vyřešené.

 

Kdy tedy překračujeme hranici „normálnosti" ?

 

Typický případ. Všichni nějak uklízíme a máme svou představu o pořádku. A představte si, že mají přijet na návštěvu rodiče nebo hosté. Myslím, že 90% lidí začne nepřiměřeně svým pravidlům uklízet a sledovat, jak domácnost vypadá. To se týká právě tak období velikonoc, vánoc apod. Prostě nemít naklizeno je ostuda. Jsme pod drobnohledem návštěv a nechceme se vystavovat pomluvám.

Spousta lidí s fobií žije a nemá s ní zásadní problém. I třeba myzofobie může být svým způsobem dobrá, pokud pracujete třeba někde ve výzkumném ústavu v laboratoři. Ale moje zkušenost s takovými lidmi je, že nemají jen jednu fobii. Většinou mají takových symptomů kolem jednoho problému víc. Například se bojí pavouků, ale zároveň se třeba bojí jít i na úřad. U myzofobie nejen nepřiměřeně uklízí, ale nadměrně dbají o svou osobní čistotu atd.

 

Obtěžuje myzofobie mimo postižené osoby i rodinu a blízké ?

 

Vzpomínám si na jeden případ, kdy klientka nutila své děti dělat mimo nepřiměřeného úklidu i takové věci, jako rovnat si oblečení do komínků do skříně. Vsadil bych se, že tyto děti s tím jednou budou mít problém, protože vzorec chování se opakuje a přenáší dál. Pokud není dítě natolik silná individualita, že už v raném věku se dokáže vůči tomu vymezit. Rigidní pedantská výchova vede k tomu, že děti jsou pak v dospělosti podobně strukturované. Vlastně jejich řešení je přijmout autoritu rodiče i v té podobě, která je trochu nelidská a pokoušet se nastavené úkoly splnit. Problém je v tom, že celoživotně zažívají úzkost, že se musí stále o něco snažit. Neuvolní se, mají problémy relaxovat, neumí být spontánní, neumí reagovat emociálně. Stále se hlídají a kontrolují.

Nicméně z hlediska společenského jsou tito lidé úspěšní pracovně, protože takové vlastnosti jako píle, svědomitost a smysl pro detail se cení. Jenže mají problémy ve vztazích. Jakmile jde o city a emoce jsou nejistí, protože na to není šablona, pravidlo.

 

Má člověk s fobií vyhledat lékaře nebo si může pomoci sám ?

 

Léčba je náročná i s pomocí odborníka a se samoléčbou nemám žádnou zkušenost. Proces jak z toho ven je o tom, že se klient učí během psychoterapie odlišovat svůj vlastní pohled na svět a hodnoty od hodnot a nároků, které celé přijal automaticky a učí se mezitím najít zdravou míru. Měl by se naučit, že nemusí být stále perfektní, že jde slevit ze svého absolutistického nároku, naučit se třeba občas na úklid vykašlat. Co se stane, pokud to nebude vždy perfektní ? Tito lidé mají katastrofické scénáře, ale co tak hrozného se stane, když to neudělá?

Člověk s fobií s ní může začít bojovat v okamžiku, kdy si řekne, že tak to už nechce. Začne si hledat nějaký odstup. Problémem je, když si uvědomí, že je už dospělý a měl by problém řešit, avšak na emoční rovině prožívá vše pořád stejně. Trpí obrovskou úzkostí, která mu změnu nedovolí udělat. I když uvidí nepořádek a může si stokrát říct „je to v pohodě", úzkosti se nezbaví. V dané chvíli s tím neumí naložit jinak, podlehne a zase byt uklidí.

Proto je dobré jít na psychoterapii, kde na problém není člověk sám a s pomocí odborníka se učí zvládat úzkost jinak.

 

Používá se v těchto případech i medikace ?

 

Léky samozřejmě existují, ať to jsou anxiolytika, které přímo regulují úzkost a pak je řada preparátů primárně určená na deprese. Antidepresiva poslední generace mají tak širokospektrální záběr, že pokrývají stavy úzkosti, obsedantní kompulzivní stavy a mírní průběh nemoci a stavy úzkosti, které vedou k nutkání. Co ovšem léky změnit neumí,  je nastavení člověka. Léky zredukují prožívání člověka, omezí nepříjemné stavy o to co nechce a do čeho je nutkán, ale samy o sobě neřeší,  kde se problém vzal a jak to dělat jinak. Ideální je kombinovaná péče psychologa i psychiatra, aby při terapii sám klient přišel na to, kde nastala chyba. Jinak by v podstatě musel brát léky stále.

 

Mohou se fobie a úzkosti projevit i v jiné zdravotní rovině ?

 

Jedná se o psychosomatické nemoci, které jsou spojené s potlačením něčeho. Člověk se stále  hlídá, něco v sobě zadržuje. Nedokáže se uvolnit a „vypustit páru". Tělesně se to pak může projevit třeba vysokým tlakem, žaludečními vředy apod.

 

Dá se procentuelně říct, zda je myzofobie více u žen nebo u mužů ?

 

Tak na to vám neodpovím, takovou statistiku neznám. Obecně se dá říct, že u mužů jsou psychické poruchy častěji vidět v podobě čisté obsedantní osobnosti, protože je to víc blízké představě mužské role. Chlap má vše pod kontrolou, vše zvládá, je výkonný. Kdežto u žen se více cení emotivnost a schopnost kontaktů a proto není porucha tak zřetelná. A realizuje se třeba v tom úklidu.

 

Jak může pomoci rodina ?

 

Děti to mají obtížné, neboť při konfrontaci má rodič obvykle navrch. Spíš by měl na překročení určitých zdravých mezí upozornit partner a lidé z okolí, kterým ten člověk důvěřuje.

 

 

Příště: sociální fobie

 

Kontakt:         Mgr. Ondřej Novák

                        Ordinace klinického psychologa

                        Masarykova 31, Brno

                        Tel: 542212245

                        E-mail: onnovak@seznam.cz


Komentáře

20.07.2009 - anonymka
Ahoj, je mi 13 let a moje matka má asi myzofobii, pořád musí uklízet a to je strašné, jen příjde domů a všechno myje a čistí a uklízí, pořád si myje ruce a nejmíň 2x nebo 3x denně se sprchuje a nás nutí abychom se taky tak myli, každý den nám pere věci a pořád je rovná ve skříni, každý den všechno uklízí a myje i když je to čisté, tak to stejně umyje, prosím poraďte mi co mám dělat, všichni ji říkají, že by to neměla přehánět, ale ona se začne (když jí to někdo řekne) zlobit a je naštvaná a hádá se s ním, ona si myslí, že je to normální, ale všichni ví že ne, měla by se léčit, pro mě je to taky hrozné, nikdy bych nechtěla dopadnout jako ona NIKDY, mám ještě sestru ta má 10 a té je to fuk, ale pro mě je to hrozné, proto trávím hodně času u babičky, protože tam nemusím pořád uklízet, jak mi matka nakáže, a jezdí tam také moje sestřenice, protože to taky doma nemá lehké, její matka je na tom sice lépe než moje až tak moc neuklízí, ale také to není moc v pořádku, děkuji za odpověď jsem Vám moc vděčná a promiňte za některé výrazy.
06.10.2009 - Anonym
Ahoj, vzhledem k tomu, že Ti dosud asi nikdo neodpověděl, rozhodl jsem se na Tvoji otázku odpovědět sám, ačkoliv nejsem lékař. Pokud popisuješ přesně chování své maminky, tak se maminka asi chová přehnaně, tedy není v normě z hlediska psychiatrie. Ale není to nic hrozného. Naopak, aspoň máš čistý byt a klid od maminky, pokud zrovna neuklízí Tvůj pokoj. Spíše nadměrným úklidem je vyčerpávána sama maminka. Osobně si myslím, že je v pořádku sprchovat se dvakrát denně a to ráno po spánku (člověk se v noci potí a sprcha ho probudí) a večer (člověk spláchne denní pot). Nadměrné praní čistých věcí, to už je fakt ztráta času. Myslím, že ti nikdo nic extra neporadí. Mamince můžeš pouze navrhnout návštěvu psychologa a psychiatra, případně ji ukázat články z tisku na předmětné téma. Pochopitelně, že maminka radu od dítětě spíše odmítne. Když maminku necháš nadměrně uklízet, tak snad bude klidnější, ona se tou aktivitou tak trochu uklidňuje. Třeba to časem přejde. Tobě bych mohl pouze poradit, ať se jejím chováním nenecháš ovlivnit, snaž se maminku pochopit a respektovat, a až budeš mít svoji domácnost můžeš si ji řídit podle svého, zkus mamince říct, že to její nucení k úklidu Tě obtěžuje, že pokud budeš jenom uklízet, tak nebudeš mít čas na školu a že potřebuješ doma mít psychickou pohodu, jinak se to projeví a Tvých výsledcích ve škole, taky ji řekni, že ji máš přes všechno ráda a že máš strach, že ztrácí život zbytečným úklidem, nevím, zda-li s Vámi žije otec, i on na vše může mít nepřímý vliv, i kdyby s Vámi nežil, mnoho dětí trpí podivínským chováním svých rodičů, nakonec to prostě nějak přežijou, Drž se. S pozdravem Anonym
13.11.2009 - Laďka
Anonymko, zkus zavolat Mgr. Novákovi na telefon uvedený dole pod článkem. Třeba Ti poradí ?
21.02.2010 - Angelika
Byla jsem elite model a musela jsem vseho nechat...myslim porad jen na spinu a na mikroby...nemuzu jinak...nedokazi polibit muze...niceho se nedotykam...a kvuli tomu nevychazim z domova...protoze porad si myslim,ze se mi zaspini vlasy vzduchem,ci jen tim jak venku dychaji lide...u psychologa jsem jeste nebyla...prece nesednu do kresla po tolika lidech...jinak take jsem uz dlouho nebyla u zadneho lekare,stetim se jit ven,a porad je to horsi,nemam konicky,nedelam cely den vubec nic...nevim co mam delat,mam vysokou skolu,ale nepracuji...je to tezky,bezbarevny zivot...nemam sny ani cile...a jediny,co me rozhodi je spina...
07.09.2010 - smržová
Angeliko zdravím Vás Prosím, ozvěte se mi. Ráda bych Vám nabídla spolupráci na chystaném dokumentárním filmu o fobiích. Váš příběh mě moc zaujal a chci si s Vámi o tom jenom nezávazně pohovořit. Napište.Děkuji. Smržová dasasmrzova@post.cz
23.01.2011 - Simona
Tak se mi zdá,že jsem se tady našla.U mě to trvá několik let a stupňuje se to.Ruce mám totálně vysušené z vody,několikrát denně se myju,nesmyslně umývám třeba i klíče,peru pořád dokola i čisté oblečení a nejhorší je,že se mi zdá,že to není pořád čisté.Neustále jsem nervozní,protože nic nestíhám.Představa ještě chodit do práce mě děsí,protože nemám prostě čas.Žiji s přítelem a ten ze mě nechápe.Za rok mám 420kubíků vody spotřebované a přesto,že vím,že jsem na hlavu,tak to nejde nijak omezit.Už je to zvyk a každý den se mi opakuje,denně kupuju sprchový gel,který mám sama pro sebe a vydrží opravdu jen do druhého dne.Takže výsledek je,že tahle přehnaná hygiena jde pěkně do peněz,kromě toho,že to strašně vyčerpává.